Můj příběh

Jsem nadšený konzument zdravého jídla, věřím, že to co jíme, má na náš zdravotní stav vliv z 90%. Proto pomáhám druhým ozdravit jejich jídelníček nenásilnou formou, odměnou je pro mě, že se cítí lépe.

Dnes můžu jíst, aniž bych měla výčitky, nemusím držet diety, nemusím počítat kalorie a celý den být pod tlakem, co si smím vložit do úst. Nemám výčitky už jen z pouhého pohledu na čokoládu, nejsem žádný hubeňour, ale nejsem ani vypasený růžový vepřík.

Dřív to tak nebylo, už jako malá jsem byla boubelatější, nejedla jsem víc, než ostatní, přesto jsem se nafukovala do větších rozměrů a ostatním neustále lezly kosti. Děti ve školce si se mnou nechtěly hrát, do družstev mě vybíraly jako poslední, v té době byl mou jedinou konkurencí hubený, šilhavý a koktající klučina.

V pubertě jsem to vzala do vlastních rukou, omezila jsem příjem a zvýšila výdej, shodila jsem 10kg, začaly se hrnout lichotky od lidí, kteří mě dříve přehlíželi. Bylo to tak příjemné, začala jsem se o hubnutí zajímat více, jedna kniha s touto dietou, druhá zajímavá dieta…… Skončila jsem ve stavu, kdy jsem dokázala jíst třeba tři dny po sobě jen jablka. Byla jsem mladá a šla jsem na to neodborně, tělo to nezvládlo, najednou jsem se neovládala, po těch měsících nutričního hladovění jsem začala přibírat v tempu, které bylo kruté. Den ze dne se mi zmenšovalo oblečení a já propadala zoufalosti, střídali se dny plné jídla a pak dny hladovění plné depresí. Během 2 letních měsících stoupla moje váha o 20kg (nepřeháním). Maminka se na to už nemohla dívat a opatrně mi nabídla, zda nechci navštívit nějakého lékaře. Ihned jsem přikývla, má zoufalost nemohla být větší. Absolvovala jsem lékařské vyšetření, odběr krve ukázal na nerovnováhu štítné žlázy, přesněji hypofunkci, tedy laicky zpomalené trávení a doživotní pojídání tabletek, které vám příliš zhubnout nedovolí.

Lékař mi sdělil, že se mám začít zajímat o to,co jím. Smířila jsem se s myšlenkou, že můj stav je neměnný, maximálně můžu tělo zpevnit, ale vidina hubnutí byla ta tam.

Každoročně jsem navštěvovala renomovaného endokrinologa, který můj stav monitoroval.Krátce po stanovené diagnóze se mi objevil na levé straně malý uzlík, uzlík rostl. Když po 15ti letech dorostl do rozměru, kdy mi byla doporučena operace.Pan doktor pronesl důležitou větu. “Vy nemáte zas až tak příliš nemocnou štítnou žlázu, jen ty uzle vám rostou.”

Zeptala jsem se sama sebe, co se operací změní? Budu mít jizvu na krku, vzhledem k tomu, že mi chtějí vzít jen levou půlku a v pravé už uzel je, je reálná možnost i druhé operace? A léky budu brát stejně dál?

Operace se měla uskutečnit až po ukončení kojení mého druhého dítěte, měla jsem tedy 9 měsíců, jediné čím jsem si byla naprosto jistá, že musím najít způsob jak se uzdravit bez operace.

Začalo čtení, internet, knihy. Slova, které se v textech napříč vyskytovala:

  • hledání příčiny onemocnění
  • odpuštění, sebeláska
  • detoxikace
  • léčba stravou

Protože ráda jím, byla mi nejbližší léčba stravou.

Zvolila jsem jiný životní přístup a dnes mohu přiznat, že nejsem po operaci, neberu žádné léky a na krku se mi přestala rýsovat boule. Jsem štíhlejší, jsem šťastnější. 

Opravdu stačí tak málo nebo je to moc? 

Mým nadšením pro zdravou stravu se snažím nakazit i ostatní, jsem autorkou ebooku 5 Tipů jak ozdravit jídelníček.

Pro doplnění odborných informocí jsem absolvovala úžasný kurz Výživového poradenství. Dále se vzdělávám o možnosti léčby stravou.

Vím, že mé studium bude doživotní, ale jestli mé nadšení pomůže alespoň jednomu člověku, stojí mé úsilí za to

B.